Vážení a milí přátelé,
dovolte mi prosím několik slov. Přijde mi určitým způsobem symbolické, že se s patery Tomášem a Pacifikem loučíme v tyto listopadové dny, o slavnosti Ježíše Krista Krále, v tento krásný sváteční den.
Tedy v dny/době, kdy jsme vzpomínali a myslíme na zemřelé, dny, kdy si připomínáme svatořečení Anežky České a pád komunismu u nás. Václav Havel tehdy pozval a pak už jako nový prezident vítal v Praze sv. Otce Jana Pavla památnými slovy: „Nevím, zda vím, co je to zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“
Mám za to, že i my jsme byli a jsme účastníky zázraku/ů. Byť si to někdy třeba ani (pořádně) neuvědomujeme.
Nedávno jsme slavili svátek posvěcení Lateránské basiliky. Svátek připomínající posvěcení této nejstarší římské basiliky považované za matku všech křesťanských kostelů. V těchto dnech si připomínáme též výročí 980 let od založení tohoto kláštera. Nejde o připomínku a oslavu těch starých cihel a i zde v Rajhradě dnes už opět krásně opravených budov.
Církev tvoříme my všichni a těmi „cihlami“ jsme každý z nás. Před Lateránskou basilikou je velké sousoší se sv. Františkem. Lítá a sedává tam spoustu holubů. P. Tomáš nám připomněl tradovaný příběh, že papež Inocenc III. měl před příchodem svatého Františka z Assisi sen, ve kterém viděl, jak se řítí Lateránská bazilika a jak ji svými rameny podpírá jakýsi nepatrný, opovržený a prostý mnich.
Když pak František k papeži skutečně přišel a představil svou vizi života v (absolutní) chudobě a podle evangelních rad, papež v něm poznal muže ze svého snu a uvědomil si, že právě tento skromný mnich je ten, kdo má za úkol podepřít a posílit Boží církev v době jejího úpadku a materialismu.
Není to tak dávno, kdy jsme plakali a vyprovázeli na hřbitov P. Bedu a pak i P. Augustina. Byli zde dlouho a po P. Malém a P. Radimovi obnovovali život zdejší benediktinské komunity a tehdy i poněkud vnitřně „rozhárané“ farnosti. Nevěděli jsme, zda a kdo k nám přijde, kdo nás/naši farnost „podepře“.
Za velký dar a zázrak tak proto považuji i to, že krom mnoha jiných vynikajících osobností, které nám byly a mohou být vzorem, třeba sestry Bonifácie či Jindřiška, nebo třeba P. Jan Zachoval, že se k nám velkoryse vypravil a nějakou dobu nás (duchovně) doprovázel třeba P. Damián.
A pak se stal další zázrak. V době, kdy kněží všeobecně spíš ubývá, tomu u nás bylo naopak. K P. Pavlovi přibyli a velmi obětavě nám zde sloužili P. Tomáš a P. Pacifik. Oba vysoce inteligentní, otevřené mysli, srdeční a komunikativní.
Každou neděli se nás Dominik ráno ptal: „A bude to mít Tomáš nebo Pacifik?“ Hbitě a s velkou radostí vstával obzvláště tehdy, když měl mši sv. P. Pacifik a kdy jsme se během kázání mohli ponořit do exegesí, které si nenechával jen pro inteligenci ve městě, ale předkládal je srozumitelným způsobem i nám na vesnici.
U P. Pacifika osobně oceňuji mj. i jeho poněkud specifický naturel a smysl pro humor, včetně vtípečků, které říkal někdy i během kázání a kterým se i sám zasmál. Hluboké znalosti P. Pacifika, kdy slovo Boží náležitě vysvětlil a zasadil do širšího kontextu, mohlo být a bylo podnětem k dalšímu přemýšlení.
Dovolím si zde zmínit u P. Pacifika i jeho velkou lásku k hudbě. Vzpomínám na to, jak třeba i během kázání zazpíval a zahrál na ukulele. Když jsme nezpívali náležitě dobře, snažil se nás vyburcovat k lepším výkonům i v tomto směru. P. Pacifik má mimořádné charisma nejen jako kazatel a exegeta, ale i jako zpovědník.
U P. Tomáše oceňuji, jak vždy měl a má pro všechny otevřené srdce i dveře, jeho mírnost a laskavost. Nerozděloval a nerozděluje lidi na „kostelové“ a „nekostelové“, byl a je kamarádem a dobrým přítelem všech.
Při pátečním předávání cen Celestýna Opitze – což byl Milosrdný bratr, magistr chirurgie a doktor medicíny, který se stal významnou postavou lékařství díky operaci, kterou provedl v pražském špitálu Na Františku v roce 1847 a která byla jako jedna z prvních na evropském kontinentu provedena v nárkóze -, a kdy jedou z oceněných byla letos i sestřička Bonifácie, byla v závěru citována i slova představeného trapistů v Nových Dvorech Doma Samuela:
„V našich všedních dnech se mohou vyskytnout situace, kdy nás Bůh zve, abychom buď uvěřili v zázraky anebo abychom je sami udělali.“
Tomáši, Pacifiku, k tomu jste nás povzbuzovali nejen slovy, ale hlavně svým příkladem i Vy.
Vyprošujeme Vám Boží požehnání a zdraví pro Vaši těžkou službu, ať zůstanete i nadále dobrými pastýři – s hořícím srdcem -, kteří se trpělivě potýkají se slabostmi našimi i svými.
Snad jste to s námi neměli moc těžké a věříme a doufáme, že zůstaneme i nadále v přátelských vztazích.
Tomáši, Pacifiku, máme Vás rádi a moc Vám oběma za všechno upřímně a srdečně děkujeme.
Za kněze ve farnosti
Pane Ježíši, děkujeme ti, že máme mezi sebou kněze, tvého služebníka a správce Božích tajemství. Prosíme tě, dej mu věrnost a vytrvalost v tak svaté službě a nám živou víru, žes ho poslal ty. Učinils jej naším duchovním vůdcem: dej mu ducha moudrosti a rady; dej mu upřímnost otcovské lásky a nám dar úcty a oddanosti, ať pozorně nasloucháme jeho slovům. Vybral jsi ho z nás a pro nás, člověka, který se musí potýkat se slabostmi našimi i svými. Dej nám i jemu trpělivost a vzájemné pochopení. Dej mu zdraví pro jeho těžkou službu. Ať je naším dobrým pastýřem a přivede nás do nebe.
